čas a touha poodkrýt roušku od úst a roušky mlhy mého života a začít sdílet to, co skoro tři roky a milion inkarnací dozrává. 

Nic. A nebude. Nebo ano? Já nevím.

Ano...je to dávno. Já vím. Skoro rok jsem nepoložila prsty na klávesnici. Byla jsem tak trochu LOST. Ztracená...

Pravda je někde tam venku. A kdo má vlastně pravdu? S kým se pořád hádáte o toto slovo?

A tak jsem se těšila, co ten Voayer zase vymyslí. A vymyslel. Nahé muže jako exponáty. Jako první jsem si začala mnout ruce nad tím, že si zase natáhnu gumovou rukavici a budu si smět exponáty pohladit. Na výstavě nahých žen jsem tak učinila, bylo to pro mne skutečně (r)evolouční. Jak už u mě bývá zvykem, nic není jen tak. Asi měsíc po tom, co jsem článek vydala, mi přišel takový nenápadný e-mail. Byl od ženy, které jsem se dotkla, a ona tak krásně řekla ono magické ‚‚Děkuji”.