Terko? Tak co ta kniha...

Terko, tak kdy bude kniha? Terko, tak co kniha? Terko, kdy to vyjde? 

 

Odpověď: No, já... já vlastně... Dejte mi všichni pokoj! 

 

Na semináři hovořím jako lektor o tom, jaké to je psát knihu a obecenstvo nadšeně naslouchá. Školím, jak psát. Editor nachystaný. Nakladatelství připravené. Nafocený přebal a rozkreslená grafika. Otec v očekávání, že vyjde adorace jeho života. 

 

A já. Já jsem opět zklamala. Všechno jsem rozjela, připravila a udělala si obrovskou reklamu přes mraky známých i virtuální přátelé. Zase jsem ucukla v nedostatku sebevědomí a v tom, že nedokážu skoro nic dotáhnout do konce. 

 

Pravda je taková, že v mém osobním životě se udál obrovský karambol, o kterém nedokážu zatím psát, protože nevím, jak ho uchopit. Tato záležitost mou osobu naprosto paralyzovala v psaní i v mé kreativitě. Zjistila jsem, že jakmile nejsem v pohodě, nemám tvořivou. Klienti začali odcházet a já jsem přišla o svou milovanou práci. Je tomu skoro dva roky. 

 

Dnes jsem zpět. A jsem nebetyčně šťastná, že kreativita, práce i klienti ke mě zase proudí. Že jsem měla možnost si uvědomit, že psaní je má vášeň.

Proležela hodiny na terapeutickém lehátku a sčítala všechny známé a neznámé, proč vlastně má kniha o mém otci vzniknout. Ze všech úhlů jsme analyzovali, o co vlastně jde. Ano o tátu. Velké životní téma (troufám si říct), každého z nás. 

 

V šuplíčku leží materiály z jeho opravdu zábavného a zajímavého života napsané jeho rukou. Velmi intimního, na hraně a ne v hledáčku mých osobních hodnot. Nemám odvahu do takové blízkosti nakouknout. Nejsem na to připravená. Nevím, zda to vůbec do vztahu otec a dcera patří. Cítím, že ne. S každým řádkem se vynořují má dětská traumata.

Proto tati, pokud tohle čteš, zkus pochopit, proč jsem i Tebe možná zklamala. Věřím, že i já dorostu z malého dítěte. Mám na to snad ještě hodně let. A možná se to jednou povede. Já tomu věřím. 

 

Pravda je i taková, že bych se už nikdy o velkém projektu nezmínila. Nával euforie a sdílení na sockách je velmi mocný endorfin. Palce nahoru, obdiv a srdíčka jsou leštička ega. Byla to chyba. Ten tlak, který se na mě najednou vyvalil, byl neúnosný. Má těžko ovladatelná povaha ho neustála. 

 

Na chybu se koukám dnes jako na přednost. Chybu udělá každý. Přizná dokonalost, že chybovala? Můžeme v zářivém světě všech filtrů, Forbesů a očekávání říct, já jsem to posrala svým přístupem a namyšleností?

 

Ano, můžeme. Chyba nás přinutí zastavit se. Přemýšlet. Stydět se. 

 

Na cestě, které jsme věřila, jsem si dovolila otočit se a jít zpět nebo hledat jiné rozcestí. Jasné odbočky a zastávky jsem přes svou slepotu neviděla. 

 

Můj život mé já učí na špatných věcech. Chtěla jsem jen to dobré, být šťastná, krásná, milovaná a úspěšná. A ještě štíhlá a inteligentní!  Ale upřímně, jde to? Mě ne.

 

Dno, špatné, deprese a úzkost mi ukázaly polaritu. Ukazují mi, jak věci dělat jinak, jinak přemýšlet a měnit vzorce svého chování. Tam jsem se prodrala(automatické opravy napsaly PROSRALA) přes slovo CHYBA. Chyba posouvá na cestě vpřed a samozřejmě si za své selhání nesete následky. Já už se za chyby i sebe nestydím. 

 

PS.: Vím, že zde mám své přátele, kteří mě upozorňují, že mám v textu chyby. Jak si to mohu jako textař dovolit. Vypadá to blbě atd. Ano, dělám je, nevidím je v návalu kreativity a flow a pak se plácnu do čela s pocitem viny, že si to nemohu v mé pozici dovolit. Pracuji s korektorem, protože nejsem 100% češtinář ani dokonalost. Jen se mi dnes ty CHYBY symbolicky k textu nechtějí korektorovat. 

 

Tak chybujte taky!