Terapie, Téra pije, okénko střípku poznání na vaše chytré zařízení bije

Mé odhodlání začít veřejně sdílet, kdo je Terapije a co je terapie, doznalo konce. A pije Téra? Ano, už dozrál můj čas a touha poodkrýt roušku od úst a roušky mlhy mého života a začít sdílet to, co skoro tři roky a milion inkarnací dozrává. S plzničkou v ruce. S bublinkami ve sklínce. 

 

Roky patlání se v sobě, krize, deprese, nahoru a dolu, perioda, sinusoida, chybování, extáze, kocovina, bohémství, motivace, totalita, vyhoření, žádost, ctižádost, pocit méněcennosti, daddy issues, cipralex, sebe-nevědomí, závislost, odulost, naditost, bezhraničnost, hysterie, bipolarita, nevím, vím vše, černá nebo bílá... kdo jsem já?  

 

Konstelační výcvik, systém čaker, moudrost ženy, tantra, regrese, čarodějnice... psychóza. Antidepresiva. Skoro Bohnice. Pěl let zpět. Dvě malé děti. Jeden pes a stále jeden manžel. Až pak to přišlo. Pět let hlubinné analýzy. Děkuji paní doktoro za trpělivost, pevný bod v mém životě a za milion přenosů a protipřenosů, které jste se mnou prožila a prožíváte dodnes. Děkuji Janinko, můj životní kouči a adoptivní maminko, za miliony hodin Tvého času. Děkuji mým přítelkyním, které se dnes již tak vyšvihly a já jsem zůstala stát. Viď Evinko...

 

Děkuji mému muži, největšímu z učiteli běžného bytí a zrcadlení dětských traumat, že nyní je to celoživotní vzdělávání, spousta otázek PROČ, párová terapie, rozhovory s lidmi o srdci a o duši a také konečný cíl dotáhnout konečně NĚCO. Kdyby mi tenkrát neřekl, ať jdu konečně dělat to, co celý život chci, zřejmě bych dnes byla bezcílnou loutkou na cestě stereotypním životem bez náboje a vášně. 

 

A tak již tři roky studuji Pražskou psychoTERApeutickou fakultu a stalo se to mou vášní. A tak půjdu dál, do pětiletého výcviku, abych si ve 41 letech mohla říct, jsem terapeut. Jsem stejně labilní jako vy všichni, ale já se budu dělat větší a budu mít titul. Nebudu větší ani nebudu mít titul. Budu mít papír. Teda pokud mé já v lednu přijmou a já se budu přimlouvat u pana Božského, aby tomu tak bylo. Věřím, že skrze slova a písmo, dokážu lidem rozšířit perspektivu jejich cesty a nabídnout různé odbočky a zatáčky k rčení: CESTA JE CÍL. 

 

Ukončila jsem psaní blogu o dětech kdysi dávno. Mé děti již nejsou zajímavým objektem každodenních legrácek.PuBertík a slečna AndroMEDA jsou dnes spíše prvkem mého růstu a nervů tekoucích po Žižkově. A také jsem si říkala, dyť už to dnes nikdo nečte. Mám točit videa na instagram? Budu také ta hlava, co otevírá pusu ve storíčkách a já jí netrpělivě odklikávám, protože mě to absolutně nezajímá? Nebo budu někde ve virtuálním prostoru, cloudu nebo co já vím pár znaků, ke kterým se lidé mohou vrátit. Které mohou dodat odvahu nebo inspirovat. Nebo dám naději všem, že jsme na jedné lodi a že nás od sebe nic neoděluje? 

 

To bude zřejmě ono. Za ty skoro tři roky jsem prošla katarzí své osoby (rozuměj, jsem jako Kamu, mám to pořád - smích), uvědomění, že jsem stejně sama a vždy budu, že jsem chrám, který balí duši. Že moje duše je zraněná. A že já nejsem autentická, protože to, co posílám ven, není v žádném případě to, co se odehrává uvnitř Terezy Kinclové. 

 

AA, asertivita, analýza, transakční analýza, adiktologie, léčba depresesí, léčba úzkostí, Rogers a Freud, moudrost Traumatu. To vše jsou nyní moji kámoši, které bych vám postupem času ráda představila. 

 

Kdy jindy než v době covidové, kdy se stíná stigma duševních poruch. Všichni jsme si sáhli na dno a marketingoví specialisté to moc dobře vědí, že terapie a duše nyní hýbe světem. A je to dobře. Díky Šéfovi tam nahoře, že to pro nás tahle zařídil. 

 

Se těším. Nemůžu slíbit, že budu psát pravidelně a že to bude nějak trvat. Možná, že tohle je zase můj výkřik do tmy. 

 

Kdo ví. Já ne. 

 

Tera_pije