Sama doma...

Byl to zážitek v přímém přenosu, řekla bych dokonce…takto asi vypadá ten oslavovaný přítomný okamžik Jednou jsem takhle seděla na koncertě Robbieho Williamse a hlavou mi prolítlo, že děláme fb skupinu Spokojenec, a že je to super a mohlo by o tom vědět více lidí. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo, že by to mohla odvysílat ČT 1 a pořad Sama doma. Samozřejmě mi naskočil známý spot z České sody o opilé paní, která se klátí za žehlícím prknem a tvrdí o sobě, že je taková kráááá….:). Ne, že bych se klátila doma s dítětem, ale někdy si to o sobě říkám též. Jen pro připomenutí: Česká soda – Sama doma … já jsem taková k… No…každopádně jsem o své vizi řekla svému drahému a ten se začal smát a pronesl ťukajíc si na čelo, že opravdu ne a že jsem blázen, že s pouhou skupinou na fb to asi nepůjde. Měl pravdu. Začal však uzrávat MamaZon. Každý rok si píšu, co si přeji, aby se stalo v nadcházejícím roce a věřte nebo ne, vždy se to splní. A to dokonce tak vtipně, že každého Silvestra si s pobavením, radostí a vděčností odškrtávám všech 1000 položek- jakože DONE. Tento rok jsem tam třeba měla druhé těhotenství a říkala jsem si: Chááá, vidíš, na to jsi vesmíre zapomněl. Z kraje ledna dvě čárky… vesmír je vtipný. Už jsem byla na konci roku v tom. Dejte pozor na to, co si přejete, jak to formulujete a nechte se překvapit, jak se to splní. Pointa je však v tom, že pro rok 2015 jsem si tam dala účinkování v televizním pořadu (záměrně jsem to nespecifikovala zřejmě – teď do toho koukám -nicméně podvědomě jsem myslela na Sama doma. Co kdyby se ozval třeba Jan Kraus, že?!). Cesta, kterou to ke mě přišlo, je opravdu zajímavá. Měli jsme křest Mamazonu v Crossu. Dva dny před se mi ozval kamarád, zda o tom vědí nějací novináři. Ani mě to moc nenapadlo, takže ne. V tu chvíli zařídil, aby přišli a oni opravdu přišli. Křest proběhl. Dva dny na to, mi volal člověk, který novináře oslovil, aby mi popřál k hezké akci a pak řekl: Jo a báj d wej – nechcete do Sama doma? Není to moc punkový, ale mohlo by Vás to bavit. Odpověď byla jasná – výzva přijata. Kvůli prvnímu termínu jsem zařídila dovolenou – termín nevyšel, druhý mi přerušil Zdeněk Svěrák a do třetice to vyšlo. Kupodivu jsem byla v klidu. Sama doma jsem začala sledovat a říkám si, je to jako v obýváku na kávičce s moderátorkou. Komunikace je má vášeň. No realita je trošku jiná. Prostředí studia na Kavčích horách je moc příjemné, hlavně pro malého exhibicionistu. Na místě o hodinu dřív a vidíte, jak se vše teprve připravuje. Vy si sednete sem, vy sem a vy…to vymyslíme na místě. Jste z toho blogu? Nějaké otázky máme, ale to vymyslíme. Aha…takže mé krásné nacvičené a sofistikované odpovědi nebudou vyřčeny… no dobrá.. není čas přemýšlet. Jdu se nechat nalíčit, pár lidí přede mnou a už se blíží můj čas, tak jdu. Chce se mi kakat, čůrat blinkat a začínám být trapně hystericky vtipná. A jej. Jako před zkouškou na škole…nevíte, co přijde a kdo bude v komisi. Vidím odpočítávání vteřin – znělka (ano Týýýdááádadadydááá a už zase vidím tu opilou paní) a cukají mi koutky. Rychle si sednou na předem určené místo a rovnám si ramínka od kojící podprsenky (nějak se do jiné nevejdu a nedošlo mi, že je to vidět). Moderátorky dobíhají a usedají. A co to kur… je?! Za nimi vidím obrazovku, kde se vidím!!!! A co to mám vedle hlavy – jo kameru!!! A nad hlavou – aha, to je mikrofon! Kam máš koukat? Kam máš koukat? Sepnul nějaký setrvačník stresový a poradil mi, že nejlépe do očí moderátorek. Z úst se jim linou slova… aha oni se na něco ptají a mě. Seber se. Ehm aha… hoď vtípek do placu a usměj se, jsi v přímém přenosu. Tak jo…spustil se setrvačník a nějaké záchranné lano improvizovaného okamžiku. Otázky vůbec nejsou takové jaké čekám… Tak Terezo, ať se Vám daří a děkujeme. Konec? Osm minut slávy? Jo ale mám docela dobrý pocit. Odcházím jako v rauši uvolněných endorfinu z adrenalinu. Sedám do vozu jako opilá, mrknu na sebe do zrcátka, políbím si rameno a říkám si, dobrá jsi byla. Volá manžel, že mu tečou čůrky potu a gratuluje. Koukám na odezvu na fb, těší mě to. Někdo však píše, že už i o mém muži ví všechno a nejednou mi to dochází. CO JSEM TO VLASTNĚ ŘÍKALA?! CO SE TO DĚLO?! JÁ JSEM BYLA V TELEVIZI! Letím domů, abych si pustila on-line záznam. K nahlédnutí zde: Sama Doma – Tereza Kinclová – klik here Kristapána! Kdo mi připnul dvojitou bradu? Vypadám jak vorvaň a je to můj hlas? Chudák Martin, mluvila jsem o tom, že ve firmě chodí nahý. Ale volají babičky, dojatá maminka, manžel přinesl kytku. Jsem prostě dobrá, dala jsem to (učím se pochvaly). Přímý přenos bych opravdu přirovnala k přítomnému okamžiku, o kterém se tak často mluví. Prostě děláte to, jak nejlíp to v tu chvíli zvládnete, nenaskakují žádné podvědomé vzorce, žádné soudy. V tu chvíli víc neumíte a nemůžete. Máte dobrý pocit, že nepřipravený jste vydal maximum. A tak by to mělo být i v normálním životě. Není nic před tím, žádná minulost. Kromě pár lidí, které s napětím očekávají, jak dopadnete, na Vás kouká mraky lidí, kteří nevědí kdo jste, jakou máte minulost a jen domluvíte poslední slovo, vypouští Vás z mysli (ne tak Ti, kteří mi potom psali, děkovali nebo se stali fanoušky Mamazonu – děkuji!). Jste omámeni krásnou přítomností. Až autě naskočil moment myšlenek a stresu, jak jsem vypadala, co jsem to říkala? A zase mi to zkazilo radost. Když si uvědomíme, že je opravdu jen TADY A TEĎ, minulost nezměníme – třeba to, že jsem se učila, co mám odpovědět a budoucnost je nejasná, protože si jí píšeme sami těmi myšlenkami. Musí se nám hned lépe žít. Upřímně za sebe říkám, že bych občas ty myšlenky, které mě klátí dolů, vyseparovala z hlavy a žila raději na takový setrvačník ojedinělé přítomnosti. Rozhodně by mi to prospělo k větší harmonii v mém životě. Jo a dejte si pozor na ta přání, já jsem nespecifikovala, jaký televizní pořád, takže kdo ví, třeba se mi to ještě podaří někde zažít.