Pravda je někde tam venku
Pravda je někde tam venku. A kdo má vlastně pravdu? S kým se pořád hádáte o toto slovo? Domnívám se, že většina sporů, křivdiček a dusínek vzniká právě z onoho pocitu - ALE JÁ MÁM PRAVDU. JÁ!!! To TY se mýlíš. To TY jsi udělal chybu. To TY jsi to pos...
Když se stane nehoda. Vídí ji deset lidí. Každý vidí svůj úhel (i když stojí vedle sebe), svůj prožitek a také reaguje ze své zkušenosti. Někomu se otevře trauma, jinému třetí oko a Karlovi zlomenina. Každý prožívá něco úplně jiného. A hlavně reaguje z naučených myšlenkových pochodů, které zná nejspíše z dětství.
Když se vyšetřující četník otáže, co že se stalo, sesype se na něj deset různých odpovědí.
Pět měsíců jsem žila ve své pravdě. Lámala se na zem. Poukazovala na jiné, místo abych se koukla na sebe. Tomu jsem se pochopitelně bránila zuby nehty. Až když nebylo kudy kam a já už něměla kam ukázat, podlomily se mi kolena a já jsem to vzdala. Sesypala jsem se já i můj domeček natřený na růžovo. Domeček postavený na základu naprosté iluze malé holky, která koukala na Beverly Hills 90210.
V ten moment jsem se mohla podívat na to, že celý problém se odehrává v mé hlavě. Že mám nastavené programy, které vyvolávají právě onu skutečnost, která vlastně není. Je vybájená, vylamentovaná a zbytečná. Zbytečná ztráta energie, protože je to iluze. Pere mě jako pračka na automatický program s vysokými otáčkami.
Stalo se a trvalo to tak dlouho. Mé téma na mě čekalo a já jsem věděla, že přijde. Mnohokrát se mi o té situaci zdálo a já jsem to nebrala v potaz. Vlastně jsem celé situaci podvědomě nahrávala, abych to měla za sebou. A pak jsem se divila - to už jsi tady? Nejsem připravená. Ještě ne. Teď ne. Teď nemám čas to řešit. Evidentně jsem připravená byla.
Sáhla jsem si do morku kostí, do nejcitlivějšího tématu, které se se mnou táhne od dětství. Zkoušela jsem nemožné. Překopat sebe, kouzlit, nadávat, přemýšlet hlavou, vymýšlet scénáře, vyhrožovat, dělat kraviny a vše, co normální žijící bytost na této planetě snad ani nenapadne. Když jsem vystřílela všechny náboje a vzdala se... tam se něco pohlo. Čas zrání. A tak možná uzraju i já.
Objevila jsem v sobě různé osobnosti. Ona ta Terka není jen ta, která se odráží ráno v zrcadle s opuchlýma očima. Ona je také malá, které vzali lízatko. Ona je také puberťák, který by pořád pařil na diskotéce. Ona je také role oběti, které křivdí celý svět. Ona je také dilina, která neví, co se sebou. Ona je také prostě člověk, který chce být šťastný. Bojí se pádu a bolesti. A tak utíká všemi způsoby, hlavně aby to nemusela prožít. Hlavně aby se těžkostem vyhla. On jí ten život stejně stáhne za vlasy a vymáchá jí pro onu zkušenost hubu ve sračkách.
Tentokrát jsem neutekla. Prožila jsem poprvé strach, negativní emoce, své osobnosti, zoufalství i fyzickou bolest. A můžu říct, že je to vlastně velká úleva. Můžu se opřít sama o sebe a poprvé se objevila na scéně i jedna osoba, kterou poznávám. Tereza dospělá, zodpovědná za svůj život.
Tak jsem na ní zvědavá, co předvede. Přála jsem si, aby můj život bylo jedno velké Las Vegas. Zábava, sranda, legrace, humor, odlehčení a scénář, který si napíšu a zrežíruju sama. A nasrat:). Asi jsou se mnou jiné plány.
Terka