II. Já přece nejsem blázen!

Ale jsem. Hrabe mi. Hrabe mi takovým způsobem, že mám i halucinace. Čekám v čekárně u psychiatra. Bože to slovo. Tečou mi slzy po tváři.

 

‚‚Pojďte…” otevřou se dveře v níž stojí černovlasá dáma a usmívá se.

 

Ve dvěřích vidím to křeslo jak z filmu. Tak je to tady. Jsem magor.

 

‚‚Co vás trápí, paní Kinclová?” zeptá se jemně paní doktorka a pokyne mi, ať si sednu.

 

Už to neudržím. Pláču. Hýkám. Nemůžu dýchat.

‚‚Víte, já jsem asi blázen. To, co Vám teď řeknu bude znít naprosto šíleně. Já to přece vím, že je to šílené. Ale nemůžu si pomoci.” vzlykám a třesu se.

 

‚‚Prostě mám pocit, že cítím svojí duši. Jako by nepatřila do mého těla. Chce vyskočit a rozplynout se ve vzduchoprázdnu. Co je to duše? Máte to napsané na dveřích, tak mi to vysvětlete. Jedna léčitelka mi řekla, že moje duše je šílená a ona asi je. Nemůžu se podívat na nůž. Sobě do očí do zdrcadla, protože se propadám do těch panenek. Bojím se, že jsem v minulém životě zabila svojí dceru. To mi ta léčitelka také řekla, a že si splácíme dluhy. Karmické… rozumíte…” vyhrchlila jsem to a pláču dál.

 

‚‚No… tak předně uděláme vyšetření, zda nemáte poškozený mozek. Třeba od klíštěte. Vy jste říkala, že jste chodila na kurz rodinných konstelací, že?” táže se.

 

“Ano.” odpovídám

“Proč?” táže se.

“Protože jsem nechtěla zakrnět na mateřské…”

“Ptám se Vás proč…” zvýší hlas.

“Protože jsem chtěla něco umět a rozumět lidem.”

“Proč?!” sekne po mě očima a zvýší ještě hlas.

“Já nevím.” pláču a klopím oči. “Chtěla jsem být něco víc než ostatní. Rozumět lidem. Nebýt jen ta, co se stará o děti. Chtěla jsem něco dokázat. A hlavně pochopit sebe.”

 

“Pozastavte se u toho posledního, prosím.” postrčí mne.

“Já… já prostě žiju v hrozné bublině. Svazuje mne moje dětství. Nastavení mojí rodiny. O ničem nemluvíme. Já se šíleně trápím. Utíkám před sebou tím, že piju alkohol. Moje máma (promiň mami, ale ven to musí) zobe antidepresiva desítky let. Mám strach. Mám strach, že budu muset taky tahle žít. Bojuju s tím nebýt taková jako moji rodiče. Vůbec se nechápu.” vychrlím.

 

“Dobře, jelikož si uvědomujete Váš stav, nejste zralá do žádného zařízení. Odmítáte léčbu?” zeptá se. 

 

“Co to znamená?” stahuje se mi krk při vidině léku, které mě utlumí a budu jak loutka po zbytek svého života.

 

“Teď Vás zalékujeme z tohoto akutního stavu a pak začneme s terapií. Každý týden a možná více." vysvětluje. 

“Jak dlouho to bude trvat?” táži se v domnění, že si zobnu prášek a jednou si popovídáme.

“Třeba 2-3 roky a třeba déle. Záleží na Vás, jestli chcete najít příčinu úzkostí a ta je u každého jiná.” odpoví doktorka.

 

“Chci.” odpovím rozhodně a beru do ruky lahvičku cipralexu.

 

Chci! Je to moje jediná šance. Chci, aby moje děti přestaly řešit to, co se naší rodinou táhne od nepaměti. Moje babička, děda, máma, táta, teta, jejich děti moc dobře vědí, o čem mluvím. Ale já nechci aby moje děti o tomto někdy mluvily. Aby to vůbec za mě řešili. Mám pocit, jako bych jim to břímě hodila a řekla:"Tady to máš. Jsem neschopná se podívat do sebe, tak to prosím vyřeš!"

 

Jen já to můžu zaseknout a pohnout tou hromadou sraček, které jsou ve mě nasypané, které se táhnou jak neviditelná pavučina. Pokud s tím chci něco dělat, musím začít u sebe. Rodinu nevyléčím, s nikým nepohnu. Jen se sebou. Ničí vina to není, ale já už to odmítám dál snášet. A moje děti? Já nevím, jaké budou až budou velké. Třeba budou blázni, ezo, emo. Ale já budu vědět, že jsem za sebe udělala maximum, aby se s těmi stíny nemuseli potkávat. Vždyť proto, aby se cítily v bezpečí, tady jsem. 

 

Už rok a půl chodím na terapii a musím říct, že se ze mě stal jiný člověk. Až teď jsme se dostali při mém povídání téměř na dřeň. Při mém povídaní,kdy 50 minut nezavřu hubu. 

 

Po roce a půl! Já jsem říkala po čtvrtém měsíci, že už jsem v pořádku a paní doktorka mi řekla, že letadlo ještě ani nevzlétlo. Málem jsem odpadla. Vždyť jsem jí řekla všechno. 

 

Tak jsem tomu dala čas. Odlupuju slupku po slupce, zbavuji se nánosů, které ve mě zanechalo ezoterično, otevírám 13. komnaty a přiznávám své slabosti a skryté touhy. Ale už pod dohledem.

 

Až nyní jsem pochopila to, jakých způsobem pracuje většina “odborníků na duši” v ČR. Zaplaťte, odneste si knihy a kdyžtak tady máme další kurz. Za víkend vás rozjebou takovým způsobem, že se témata na hraně otevírají delší dobu po ukončení kurzu. Když takových kurzů v rámci hledání sama sebe absolvujete jako já stovky a pak se stejně zhroutíte, k čemu to je? Nevykazujete známky zlepšení ba naopak, tak to prostě jeden den bouchne. Já neříkám, že to nikomu nepomáhá, ale toto je má zkušenost. Buďte opatrní.

 

Vím, že si mě všichni cení pro to, že píšu odlehčeně s humorem. Tady humor chybí. Právě humor je to, čím já jsem překryla své deprese. To jak jsem maskovala svou bolest. Stejně tak jako všichni baviči v televizi a jinde, kteří z ničeho nic spáchali sebevraždu.

 

O tom, co probíráme na terapii, budu psát nadále, ale odlehčeně a s humorem, protože nechci nikoho uvrtávát do těžkosti. Ale prostě to k životu patří a ke mě také.

 

Terky

 

Zde článek, který tomuto předcházel :)