I. Co se dělo?! Je to ještě moje tělo? Co bude? Jestli ze mě něco zbude...

Už od srpna 2016 jsem se necítila dobře. Trápily mě ženské problémy, měla jsem hrozné návaly nálad, chřipky a chovala jsem se už opravdu jako podivínka s ezoTERICKÝMI bizardnostmi. Nepřikládala jsem tomu žádný důraz. Mé okolí si mě už pomalu zařadilo do škatulky: TERKA, no…

 

Celý rok 2016 se u mě točil kolem toho, že mám dvě malé děti. Asolvovala jsem kurz systemických konstelací, chodila jsem od lékaře, léčitele a šarlatána pro zdraví a snažila se psát blog po vzoru všech dnešních matek. Protože každá matka na mateřské přece něco dělá a vše zvládá. Alespoň můj facebook mi to tvrdil a já jsem tomu věřila. Taky jsem se svým vnitřním světem snažila, co nejvíce utéct o reality stereotypního života.  

 

V čase, kdy má být rodina spolu, vše je harmonické a vonící purpurou, jsem se plazila po zemi a prosila toho nahoře, ať mi dá sílu, abych to neudělala. Abych si něco neudělala. Koukala jsem střídavě na své děti, které byly už tři měsíce doma a stále nemocné, a na nože, které byly nalepené na magnetu z Ikey.

 

Napadaly mě věci, o kterých nemůžu ani psát. A začala jsem mít stavy, kdy jsem si myslela, že mi ze srdce leze černý had a skříň se propadá do paralelního světa. A ta bolest. Přímo na hrudi a nedala se zapudit.  Šlo jí pouze rozpustit v alkoholu. O to horší to druhý den bylo. Pocity viny, zmatku, marnosti a zbytečnosti.

 

Po tom, co zazvonil zvoneček, ty malé dětské oči byly nedočkavé dárků, jsem se modlila, ať jdou děti brzy spát. Ať mohu mému muži na Vánoce říct: ‚‚Odvez mě ihned do Bohnic nebo to špatně dopadne.”

 

Byl v šoku. S oxazepanem, neurolem, bachovýma kapkama, alkoholem a s naprostou bezradností jsem vydržela do Silvestra. Pak už jsem padla na kolena, s kocovinou za krkem jsem plakala, ať ta hrůza skončí.

 

Co tady dělá moje duše? Stejně je svět řízen nějakým neviditelným systémem a já jsem jen loutka. Ublížila jsem Medě v minulém životě, jak mi ta zasraná čarodějnice řekla (pardon za ten výraz, ale nemám slov pro někoho, kdo ten stav dokáže ještě přikrmit a říkat tomu POMOC)? Proč tady jsem? Je moje karma tak zkažená jako já? Toto se mi honilo hlavou jak zaseklá gramofonová deska. Pořád jsem si uvědomovala svůj stav. A pořád jsem si uvědomovala, že je to naprosto šílené a nesnesitelné.

 

Pak jsem zoufalstvím napsala svým dobrým kamarádkám a moudrým ženám, které vidí za materiální svět. Jedna mi řekla, že když do mě nahlédne, tak nechápe, že ještě žiju. A druhá mi jen suše oznámila: ‚‚Okamžitě se zálekuj a pros svatý, ať Ti pomůžou.”

Vedoucí mého kurzu mi řekl, že je to psychospirutální krize, a že za mě nenese odpovědnost. Vlastně, jak se to mohlo tak nějak objevit? Muselo to přece ve mě být. Tak zněl verdikt.

Moje obvodní lékařka spráskla ruce, zavolala mého muže a ihned mi dala číslo na svou kamarádku psychiatričku.

Psychiatričku? Ne, já přece nejsem blázen… nebo ano? Je mi to už jedno. Je mi jedno, co se bude dít. Mám dvě děti, muže a rodinu. Ale jak dopadnu… je mi už u prdele. Nemám sílu bojovat. Nechci bojovat.

 

Složila jsem ruce do klína. Objednala se na psychiatrii a čekala 72 hodin, co se mnou bude. Ty tři dny pro mne byly aspoň malé světlo na konci tunelu…

 

Bohužel nedokážu vše popsat najednou, pořád to ještě není za mnou, ačkoli na terapii chodím od ledna 2017. Taky vím, že Vás to nemusí zajímat. Tak jsem se rozhodla, že o tom, jak pokračuji, co se změnilo a co se dělo napíšu ve více příspěvcích.

 

V tuto chvíli vím, že existují lidé jako jsem já. A také lidé, kteří umí nezištně pomoci, protože jim na mě i jiných záleží. Mluvím a píšu otevřeně a nestačím se divit, jaká zpětná vazba ke mě chodí. Kolik žen i mužů si něčím obdobným prošlo.  

 

Dnes jsem opravdu vděčná za to peklo. Začínám si uvědomovat, kdo jsem, co chci, co nechci, co nebudu, že na všechno je málo času a nikdy nemáte jistotu, co bude zítra. Já jsem měla svět vybudovaný z jistot, protože jsem se bála prostoru. Všechno spadlo. 

 

Uvědomuji si, kolik lidí je taky v háji. Já, moje kamarádka, ta paní, co sedí naproti mě v čekárně u doktora, můj soused, babička mého dobrého přítele a i ten Váš soused. Ano. Ten protivnej dědek. Dřív jsem lidi soudila na první dobrou. Dneska si pro sebe říkám: ‚‚Jestli z poloviny cítíš, co já tehdá, tak se Ti klaním.”

 

A právě těmto lidem chci dělat radost. Proto vznikl tento web.

 

Jen tak udělat někomu radost. JEN TAK.

 

Já chci psát dopisy. Dělat radost dopisem, a to člověku, který podle Vás svou osobní bitvu vede. Ráda mu sdělím, že je někdo, komu na něm záleží, kdo si ho všímá, ale jmenovat ho nebudu (pokud nebude dotyčný chtít).

 

Umíte si představit, že takový dopis objevíte JEN TAK ve své schránce? Když jste v háji a najednou mezi složenkami najdete obálku?

 

To je moje forma terapie. Téra se u toho napije a bude terapije. Tak mi napište, na webu najdete formulář/mého poštovního holuba, pošlete mi adresu, jméno, a pět indicií, které toho člověka charakterizují. Těchto dopisů pošlu 100 a o všem Vás budu informovat. 

 

Jak to bylo u psychiatra… o tom zase v úterý u Terky.

 

Díky za pozornost, pokud jste dočetli až sem,

 

Vaše Terka, toho času hysTERKA:)