Také si to děláte samy?

 

 

Já jo. A ráda. 

 

Jen obvykle na formu sebeuspokojování pod tímto označením zapomínám v náporu a tlaku činností, které obnáší to magické slovo RODINA. Přidám ještě to, že chci být úspěšná žena, mít postavu jako bych nerodila, být chytrá a sečtělá, pomoci všem kamarádkám v nouzi i těm, které jsem nikdy neviděla, jíst vyváženě a bez lepku, být pro manžela krásná a vtipná milenka, vyhovět dětem, dojít s nimi na kroužky, psát knihu, blogy, stíhat všechny seriály, o kterých se mluví, koncerty, o kterých se píše a k tomu být stylově oblečená, nalíčená s úsměvem na nevrásčité tváři. 

Večer padnu na gauč a vetře se ke mě pes, který si na mě položí tlapku, škrábne mě, podívá se mi do očí a nakloní hlavu. 

 

“Prosím o pozornost.” čtu v těch očích.

“Mám Tě vyhodit oknem nebo Ti sbalím raneček a pojedeš na výlet do Troji?” zračí se odpověď v mých panenkách.

 

Dost často se mi to daří a připadám si v tomto módu docela dobře. Jen v zrcadle vidím odraz prskavky. Hoří, září, má tu pěknou slavnostní atmosféru a pak prostě vyhasne a smrdí.

 

Tak přesně tak si připadám. Jako PUSHwomen. Jestli existuje nějaká superhrdinka s tímto názvem, jsem to jistě já. Tlačím to všechno, abych nebyla pozadu. Pozadu před čím ale?

 

Ráda pozoruji všechny kolem a hlavně své blízké přítelkyně. Neexistuje jediná, která by to měla na háku. Buď je to póza nebo křeč. Neexistuje jediná, která by měla všechno zařízené tak, aby vypadala jako fotka z instagramu. Neexistuje jediná, která by si ráda hrála s dětmi.

 

Ale existují všechny a unavené od toho věčného tlaku při honbě za pseudo dokonalostí a “normálností” dnešní doby.

 

Co je to být normální, prosím?

 

Já žiju hodně zrychlený život. Chodí mi do cesty neustálé akce a lidé. Občas mám pocit, že hodiny letí a letí a já nemám možnost žít pod tím návalem, co mám stihnout. A pak si vlastně uvědomím, že jsem si to UDĚLALA SAMA. Že jsem se bála samoty na mateřské a tak jsem pořád vymýšlela činnosti. HLAVNĚ, ABY NEBYLO PRÁZDNO A NUDA. Všechno to je odraz mého vnitřního nastavení. 

 

Dneska, když se budím pravidelně v 4:56 a začnou mi lítat myšlenky na dárek pro kamaráda od Bertíka, kam jdeme na kroužky a komu jsem co slíbila, si představím vakuum. 

 

Vzduchoprázdno.

 

A říkám si:‚‚ Děje se tady něco? Je tady akce a reakce? Zajímá tady v tom velkým vesmíru to, že máš uzávěrku?”

 

Ne. Tady není nic. Ticho a klid. Nic tady neexistuje. Představte si nic. Nejde co?

 

Hm...mě taky ne, ale jedno vím určitě, že všechno je úplně zbytečné, pokud cítíte tlak. Byt za vás nikdo neuklidí, pokud si chytře (a já to schvaluju) neřeknete, aby vám to někdo udělal.  

Nikdo za Vás nezhubne, pokud se opravdu nerozhodnete a dětem opravdu neuškodí, když se budou týden nudit.

 

Moje děti žijí jen zážitky. Jedna věc skončí a hned je žádost z jejich strany:

 

‚‚ Mami, a co budeme dělat teď? Uděláš nám karneval a upečeš ty bezlepkový muffiny?”

‚‚ Ne, neupeču a neudělám. Udělejte si to samy.” řeknu rozhodně.

“ Mami, ty jsi zlá, ostatní maminky to udělají a ty radši pracuješ.” výčitky a křivdičky.

 

Dříve bych byla v kolotoči výčitek a pocitů viny. Nedávám jim málo? Ostatní maminky jsou ostatní maminky a já jsem já. Protože už si umím říct tu magickou formuli: Já si sama sebe vážím. A prostě mě to po pěti letech už nebaví. Tak. A je to.

 

Ráda pracuju, píšu a jsem šťastná, že jsou děti ve školce. O pomoc řeknu svému muži i holčině na hlídání. Nežehlím. Kupuju polotovary.

 

A pak mám čas na to si to dělat sama.

 

Jo a tenhle článek měl vyjít v úterý...co že je za den?

 

Terky