Ne-boj! Tak už se neboj.

Ne-boj! Nebát se něčeho je vzdát se boje sám v sobě. Pořád jsem nevěděla, co budu dělat. Bála jsem se, že mi skončí mateřská a já po lobotomii nastoupím do práce a budu za někoho, kdo má místo mozku tři lískové oříšky. Začala jsem si na Mamazonu dělat ventil mateřské frustrace. Začala jsem se věnovat svému koníčku. A nic jsem neočekávala. A psala a psala. Spustili jsme Mamazon a já jsem čekala okamžitý nárůst like na sociálních sítích. 

 

A ono nic. Nemá smysl rozepisovat, jak mě to stresovalo a jak jsem si zase udělala očekávání. Nicméně jsem se vydala na cestu. Lidé si mě začali všímat. Začali mi říkat - TA, CO PÍŠE. A mě se to začalo líbit a propadla jsem tomu. 

 

Mamazon odstartoval něco, co mě naplňovalo, ale nenaplňoval mě kontext. Děti. Prostě za dobu pozorování mých dětí jsem došla k názoru, že mateřská je terapie. Že z občasného zoufalství je nutné dát si i skleničku. A tak začala vznika TERA PIJE. A protože opravdou terapii díky svým úzkostem a depresím postupuji, přišlo mi to super. Po všech montesori a kurzech jsem došla k tomu, že děti potřebují bezpečí, lásku, hranice a autenticitu. Ale neměla jsem potřebu to sdělovat, protože by to strhlo lavinu všech eko, ezo a bio matek versus hnutí za nepřirozený porod. A to mě obtěžovalo. 

 

A tak jsem vykročila. Rozhodla jsem se, že chci psát. Bála jsem se neúspěchu, kritiky a že selžu, že to zase nedotáhnu. Dala jsem si záměr a složila ruce do klína. Potkala jsem toho, onoho a tu... je to cesta třeba jednoho roku... a ono se děje. Lidé mi píší, chtějí mé texty a mou práci. Já jsem si jí začala vážit. Přestala jsem BOJOVAT s pocity méněcennosti a místo toho jsem se začala zajímat o svou profesi více. Začala jsem žít tím, že texty jsou prostě já. 

 

Dneska chystám knihu, školení copywritingu, píšu tiskové zprávy, nestíhám úterní blog, dělám headline, offline a občas prokrastinuju. Jsem bohém a nesnáším, když mě něco poutá. Tohle je pro mě svoboda. Naprostá. A taky vášeň. Dělám to srdcem a když pochybuju, tak si řeknu - tolik dementů to dělá a jde jim to. No a co. Jsem jeden z nich. 

 

Za mě je jednoduše důležité nasměrovat pozornost jedním směrem. Je jedno, zda je to účetní, maminka, která dělá marmelády nebo obchoďačka. Důležité je se zaměřit na jednu věc, která tě táhne za srdce a nebo si z toho tu srdeční věc prostě udělat. 

 

A trpělivost. Životní prvek, který mi chybí. Chci vše hned. Pustila jsem se do cvičení a hubnutí. Dva dny jsem jedla tofu a pila 3 litry vody a nechápala jsem, jaktože nemám twerkový zadek a vosí pas. Byla jsem nasraná. A cvičení? Omdlívala jsem. Ale pak jsem si řekla, že cesta je cíl. Že nic neočekávám. Jsou to tři měsíce. A cítím se super. Narovnala se mi záda shrbená pod nánosem starostí a zatáhlo povolené břicho. Přestala jsem se vážit a paradoxně jsem si začala svého těla vážit. 

 

Prostě to trvá. Prostě je to proces a prostě je třeba si prostě užívat tu cestu. 

 

Držím Vám palce. 

 

PS: Dnešní doba je neúprosná v nárocích. Hlavně ženy na mateřské si kladou nesmyslné nároky. Začnu šít, protože podle všech jsem na dovolené a dělám velké, hnědé a zatočené. Nejsem vidět šťastná na fb, jak šiju sukně. Ráda bych Vás upozornila na fakt, že je to fake. Mateřská vám může pomoci v tom, že si uvědomíte, co chcete. Pokud chcete být dobrá účetní, až se z mateřské vrátíte. Jistě nebudete mít čas postovat MÁ DÁTI A DAL. Proto se na to vše vykašlete. Buďte sebe-vědomá. Uvědomujte si SEBE. Co vlastně chcete. Nároky na sebe kladete je vy. A pokud běží něco, co jste vyhrotila, protože jste to chtěla, není ostuda to vzdát. Nebo si říct - já nebojuji, já už se ne-bojím. 

 

Terky