Jsem Voayer. Ráda jsem nestydatě pozorovala

Otázkou je, zda se ze mě po shlédnutí této kontroveznosti stala lesbička nebo vyšinutý zhýralec.

Při pozvání Poslední výstavu skutečných nahých žen v dubnu tohoto roku moje provokativní já zajásalo. To racionální a stydlivé ihned odmítlo. Co by si lidé pomysleli. Kdo tam bude? A jak se mám tvářit?

 

Nakonec zvědavost vyhrála nad ráciem. Oblékla jsem si tématické tričko s názvem FETISH. To abych zapadla mezi místňáky, horňáky i dolňáky a všichni si ihned mysleli, že tohle téma je pro mne jako ranní káva s cigaretou.

 

Na svých instastories jsem pár zákulisních fotek na 24 hodin zveřejnila a ihned se spustila lavina dotazů od všech lidí, kteří můj povrchní život sledují:

 

• Jaký to bylo?

• S kým jsi tam byla?

• Byli tam úchyláci?

• Ty ženský byly fakt nahý?

• Byli tam nazí muži?

• Šáhla sis?

• Rozvedli jste se? 

• TY se nebojíš?

 

Tak postupně. Bylo to… zvláštní. Už před Tančícím domem, kde se výstava odehrávala, jsem se trošku šprajcovala. Jelikož jsem ten víkend měla hlídání a trpěla z návštěvy onoho místa jistou neurčitou neurózou, přišla jsem s lehce zbytkovým alkoholem a uvolněným rozmarem.

 

Lidé ve frontě mě mile překvapili. Mladé páry, které úchylně nevypadaly, starší páry, které vyzeraly naprosto srovnaně s tím, že na takovou akci jdou. Ano, pár vilných a vetchých staříků se kolem mihlo. To bylo krajně znepokojivé. Většinou se krkolomně snažili slynout s normálním davem, ale bohužel na první pohled bylo jasné, že si to jdou prostě užít. Ta představa mě ještě trochu děsí, ale budiž. Budeme věřit, že jim tragicky zahynuly jejich milované ženy a oni zůstal sami a opuštění. A za dva dny mají zemřít, tak si ten život chtějí ještě užít. Na dovádivou poslední dovolenou v Thajsku nemají z českého důchodu finanční prostředky. 

 

Po vpuštění do prostoru Tančícího domu se mi lehce zastavilo srdce a projel mnou vzrušivý záchvěv. Kromě Prague Fetish Night, kam jsem chtěla ze zvědavosti zajít, jsem se nikdy z takovou obnažeností nesetkala. Prague Fetish Night stojí z mého pohledu také za zmínku, ale o tom jindy.

 

V prvé řadě bylo ženám vidět opravdu všude. Do očí i tam. Ano přesně tam. Pořád nemohu najít pěkný výraz pro to místo. Podle mě čeština překypuje vulgarismy nebo medicínskými výrazy na V jako je vulva nebo vagína. Tak třeba je to laskonka. To se mi líbí. 

 

Některé byly v pohybu, některé ve dvojici, některé byly svazovány japonským uměním zvyným Shibari, jedna na gynekologickém křesle a jedna… na tu asi nidky nezapomenu. Dáma v červeném. Dáma s blonďatými vlasy v sexy červeném oblečku se škraboškou. Jen seděla na křesle a dívala se. Naše pohledy se střetly. A mě se málem podlomily kolena. Ano je to tak. A to bych si myslela, že se mnou žena takto nezamává.

 

Velká věc pro mne v celé této zvláštní zábavě bylo to, že jste si na “exponáty” mohli sáhnout. V gumové rukavici. Tam jsem hodně dlouhou dobu váhala. To už na mne bylo trošku moc. 

 

 

 

Až jsem uviděla zcela nahou slečnou pouze v latexové kočičí    čepici. Ano, rukavici jsem si natáhla, nesměle přistoupila a… šáhla. Dokonce pohladila. Dokonce jsem tam vydržela třeba 3 minuty. Fascinovaně jsem na ní hleděla a kromě nějakých líbaček na diskotékách si vlastně prvně sáhla na ženské tělo. Byla jsem úplně omráčená. Když se ke mě potom přitočila a špitla mi do ucha ono lehce chraplavé:DĚKUJI. Málem jsem omdlela.

 

 

Až bych se i nechala ukecat na prázdné místo nad nímž visela vývěska: PRO ODVÁŽNOU ŽENU. Možná, že v tu chvíli by se objevily mé exhibicionistické sklony a sedla bych si tam. Ovšem pohled na zhýralého staříka a představa, že si natáhne rukavici a bude mě otlapkávat mé prvotní nadšení zahnala a rácio se probudilo.

 

Raději jsem se šla podívat na výstavu fotek žen vyfocených při orgasmu. Musím podotknout, že se svou bujnou fantazií jsem se musela chvíli smát, protože pokud má některá z nás to štěstí a při vyvrcholení jí někdo vyfotí, vypadá buď jako retardovaná nebo mrtvá. Ne… zlehčuji to. Bylo to smyslné a hezké. Ovšem já si vždy kladu otázku: To jich ten fotograf měl tolik? A co jeho žena? Co když na výstavu přijde její nynější muž nebo otec? I to bylo bizardní, tak jsem přestala namáhat šedou kůru mozkovou a prostě to přijala jako vrcholový fakt. 

 

Na dámu v červeném jsem se šla ještě jednou podívat a kočičí slečnu jsem si musela vyfotit (to se smělo). Pořád přemýšlím nad neuvěřitelnou odvahou jak autora výstavy, tak “exponátů.” Co když je přišel pohladit třeba jejich táta? Bože… Kolik za to dostaly? Kolik zhýralých nápadníků a tajných ctitelů na ně asi čekalo s květinou před jejich působištěm?

 

Já jsem se uklidnila tím, že mé tělo není v nepořádku. Že každá z nás “tam dole” je velmi specifická. Že je úplně jedno, jak vypadáte, pokud s vás nezáří sebevědomí a sexappeal. Protože tam byla slečna, která se sice svlékla, ale koukala, jak když jí někdo obleče (smích) a pak druhá, která byla oblečená, ale prýštila z ní nádherná energie. Pozoruji to teď dost často. Absolutní úbytek jiskry vnímám u žen, které berou hormonální antikoncepci. Ačkoli jsou krásné jako obrázek nic z jejich vnitřku nesálá. Kolikrát se nenápadně zeptám, zda pilulky berou či ne. Odpověď je ve všech případech kladná.

 

Co jsem si odnesla z nahé výstavy? Bylo to pro mě TERApeutické. Absolutně kladný a neotřelý sexy zážitek pocukrovaný něčím, co je zakázané. Kdyby byla absence rozdováděných staříků, vůbec bych se nezlobila a bylo fajn, že ženy mohly dotek odmítnout. O očích rozvrkočených staříků se mi dlouhou bude zdát.

 

Je mi jasné, že každému normálnímu muži muselo v té místnosti… víte co. Raději jsem dělala, že tu třetí zakrnělou nožičku nevidím. Tančící dům se stal útočištěm chobotniček :).

 

Rozhodně to byl zážitek, který se do mě vryl jako pohled dámy v červeném. Neodsuzujte něco ze strachu, z nepoznaného nebo zakázaného. Mnohdy když si na něco takového sáhnete (i v rukavici) zjistíte, že to není tak strašné. Jen konvence, výchova a hlavně české nastavení není schopno toto pojmout a raději potajmu v kaceláři nebo na záchodě sleduje 12 minutovou Ordinaci v růžové zahradě tentokrát s vyvrcholením (myslím porno). Mé přítelkyně namítaly, že kdyby pustily své muže na takovou výstavu, už se nevrátí nebo si sáhnou na zakázané a už nebudou chtít přestat. Ano. I to se může stát. Ale co je lepší? Dělat to na tajňáka nebo to přiznat? A třeba o tom i zkusit komunikovat jako o něčem, co může vztah posunout? 

Terky