Domácí péče a domácí píč..

Navštívila jsem film Domácí péče a nestačila jsem se divit… kolik nás takových bude ještě za pi.u domácí?!

Někdy mě až zaráží, jak se mi připomínají témata v mém životě. Vzhledem k tomu, že jsem opravdu zamilovaná do duchovních a ezoterických témat, byla jsem naprosto nadšená tím, že Slávek Horák natočil film Domácí péče. Vzhledem k tomu, že za měsíc a kus budu opět na plný úvazek uvázaná doma s druhým dítětem, naordinovala jsem si kúru v podobě jednoho dne pro sebe. Jedna z procedur byla, že půjdu do kina. Už od začátku jsem věděla, že by Domácí péči měly vidět všechny ženy, a to hlavně naše babičky, maminky a i my, jež často opakujeme jejich chyby a myšlenkové vzorce chování.

Hlavní hrdinka Vlasta je další husička v pořadí, nicméně nikdo se na ní nemůže zlobit. Sama pozoruji, jak babičky a naše maminky posluhují, obětují se, zapomínají na sebe a podstrojují a pak se diví, že je to stojí zdraví (často spojeno s ženskými orgány), muži si jich stejně neváží, děti na ně nadávají a ony nevědí proč. Buď jsou to ženy rozvedené, protože se v pozdějším věku rozhodly s hodnou holkou v sobě seknout.  Jejich muži pochopitelně takovou proměnu nerozdýchali. Případně hledají nového partnera, který by byl už „vyzrálý“ trošku vyšších témat než je dobrá svíčková, nažehlené košile a plné lednice nebo jsou nešťastné a nemocné. Nějaká přímá úměra tam asi bude. Nejsem matematik, ale trojčlenku tam lehce vidím.

O moc horší je, když vidím své blízké přítelkyně mého věku, které sice nadávají svým matičkám, ale dělají naprosto to samé a nevidí to. Dokud nemají děti, je to cajk. Plány, dovolené, chlastačky, kámošky. Co se ale stane po tom, co se narodí z toho sranda vztahu dítě? Začneme kopírovat naše předkyně, protože nic jiného neumíme a naši muži jejich tatínky. Za minulý měsíc jsem měla tři rozhovory o tom, jak se může každá přetrhnout, dělá to nejlepší, vaří, pere, žehlí, děti vychovává, letí ke kadeřníkovi, zalichotí muži a on si na ní ani neudělá čas, utíká z domova za zábavou a hlavně jí neposlouchá.  A co my? Jsme frustrované, spřádáme léčky a plány, jak dosáhnout pozornosti  – vymýšlíme si milence, nemoci, děti nás zrcadlí (jsou nemocné), pomlouváme tchýni, hledáme problémy tam, kde nejsou a osočujeme partnery ze špatné výchovy a z blbě posekané trávy.

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají – vaří, je načesaná a krásná, vtipná a milá, tchýni má ráda, napeče jí koláč a večer nožky roztáhne. Což je paráda, není co víc si přát. Ale s dítětem už na to tolik času není a přichází realita stereotypu. Hlavně pro nás. To, co bylo, když ptáčka lapali zábava, je nyní nutnost a křeč a frustrace.

Nicméně jsme naučené být poslušné, hodné holky, které to zvládnou a nepláčou – hlavně nepřidělávat partnerovi starost tím, že ho něčím budeme zatěžovat a nebo mu dokonce říct: Já to nedávám!

Copak toto někdy naše silné maminky dělaly?!

Od té doby, co jsem si přestala na toto hrát, je mi líp. Hrála jsem si na to v předchozích vztazích, a proto naštěstí vždycky ztroskotaly. Bylo těžké pochopit, že můj manžel si mě víc váží, když řeknu: Sere mě to, nezvládám to, potřebuju Tě. V tu chvíli naroste i on, protože každý chlap je rád, když ho žena potřebuje. Snažím se to říkat od začátku. Máme problém, ano řeknu Ti ho, protože se nechci za deset let probrat s tím, že jsem Ti zapomněla povědět, že jsem nešťastná, páč mi neprojevuješ city. Aha, že nevíš, o čem mluvím a nerozumíš mi. To je jasný, není, kdo by Ti to vysvětlil, když jsi byl kluk a já si nestěžovala. Teď to změň z minuty na minutu. Ne? Tak já budu nešťastná a naprskám to všude, kde můžu. Protože ty jsi tak hrozný.

Přesně vidím ve filmu hrdinku Vlastu, která touží po tom jít tancovat, ale bojí se, že by to bylo hloupé. Odtrhává si od pusy a snaží se být milá na všechny kolem. Ve chvíli, kdy zjistí, že je smrtelně nemocná a že jí nezbývá čas, začne jednat. Začne být opravdová, taková jaká je a věci kolem se začnou měnit.

Samozřejmě, že je to vystoupení ze své pohodlnosti role oběti. O čem si tak budu s kamarádkami povídat a co budu vlastně řešit?! Hm…co třeba sebe. Začít dělat věci pro sebe. Představte si, že máte před sebou půl roku života. Manžel se nezmění a jediné co máte je, si to prostě užít. Je jasné, že budete vařit s láskou, prát s pokorou nebo si prostě koupíte plesové šaty, protože prostě chcete. Proč to tak není normálně? Půl rok se může protáhnout na půl století, ale aspoň vím, že jsem svůj život tady nepros…

Já jsem trošku sobec a ráda myslím sama na sebe. Mám ráda svůj volný čas a manžel to ví. Řekla jsem mu to už při prvním těhotenství. Že dítě chceme oba, a že to neznamená, že já celé mateřství odnesu. Souhlasil a vychází mi vstříc. A já jemu též.  Už od začátku jsem se nepasovala z role manažerky v marketingu do manažerky domácnosti. Mám totiž pocit, že řada z nás to tak má. Ať se nediví, že chlapi pak doma nepomáhají. Když se mi chce vařím a nežehlím, protože se přiznám, že to neumím.

Myslím na sebe i teď, a proto mohu psát blog a minulý týden si udělala před porodem svůj den – jít na kosmetiku, do kina, kreslit obraz, poslouchat hudbu, najíst se v klidu. Tolik mě to nabilo. Měla jsem, co vyprávět a těšila jsem se na své dítě. Kdybych si o to neřekla a neujasnila pravidla na začátku, toto by se nedělo. Manžel by si myslel, že jsem spokojená a že mi to vyhovuje.

Oni nám totiž do hlavy nevidí. Nejsou my. Potřebují to vysvětlit jasně a stručně a potřebují vědět, co přesně chceme, aby nám vyhověli. Nezlobte se na ně, že Vám nerozumí. Stejně tak, jako nám toto chování nepředali maminky, jim tatínci taky nevysvětlili, co dělat s tím, že pláčeme, že jsme každou chvíli jiné a že si občas samy nerozumíme. Chce to čas a trpělivost.  Jsme malé holčičky, které mají najednou na starost jiné malé holčičky, ale taky chlapečky, kterým je 30 a víc. Neměli možnost dospět v muže. A jaký by měl vlastně být? A my? Toť otázka, co je správně.

Kážu vodu a piju víno. Ještě mám spoustu let (doufám), tyto věci pilovat.  Protože každý z nás občas ujede. Jsme lidi. Taky občas dělám gagagaggaga a jsem husička. Nicméně důležité je to uvědomění, že je to náš čas, a že si to můžeme dělat i hezký. Dělat na sobě vědomě a nesnažit se ze své krize osočovat druhé. Oni za to fakt nemůžou. Jediný, kdo za tím vším stojí jsme my. Náš přístup k sobě. A taky to, zda to opravdu chceme změnit. Chceme? A jak? Co pro to uděláme? Na tuto základní otázku mi spousta dotázaných nedokáže odpovědět a nebo od tématu uteče.

Ruku na srdce, opravdu to nejde?

Dnes to nebylo ani tak vtipné. Nicméně nad tímto tématem dlouho přemýšlím vždy s tím, když se něco takového doslechnu a chci dotyčnému poradit. První otázka by měla být. Opravdu? A kde děláš chybu. Co s tím uděláš? Aha, nejde to. Hm…asi je bezpředmětné se tedy o tom bavit. Pokud narazíme na to, že to někde v našich tématech dře. Není to problém, ale je to výzva. Výzva ze sebou začít něco dělat. Stejně neutečeme.

A proto je život zábavný. Není to problém, ale velká výzva. To štěstí, když jí překonám? A když nevím jak, obrátím se na někoho jiného. Že jsou to šarlatáni, esoterici, psychiatři… jsou, ale pomůžou. Mamazon je jich proto plný. Pokud cítím, že to někde dře, zaměřím na to pozornost a snažím se to rozluštit a ne přehlídnout a jít dál. Jo a někdy se taky opiju (teď teda osm měsíců né). V jasné chvilce vymyslím, co s tím a ráno stejně nevím, co jsem vymyslela. Chá a kolotoč se roztáčí znova.

S velkou úctou a láskou nám všem pi… Terky