Že Tě miluji, ale neumím to vyjádřit. Omlouvám se, ale nedokážu to vyslovit. Moc pro mě znamenáš, jen neznám ta slova. Štveš mě, ale neumíme spolu komunikovat. Promiň, podělal jsem to, neumím se omluvit. Odpusť mi, prosím, to zatím nedokážu. Prosím, ale jak se to dělá?
Miluji Tě. Odpusť mi, prosím, omlouvám se. Děkuji.
To jsou věty, které vyjadřují vše. V dnešní době tato slova občas potřebujeme trošku rozvést, aby adresát pochopil, že mu opravdu záleží na tom, co mu píšete. Zavoláme si, co přesně potřebujete, a pak to spolu citlivě doladíme. Adresát se nedozví, že nejste autor.
Děkuji Ti.
Nelze vyjádřit slovy, jak moc pro mě znamenáš. Jsem tolik pyšný, že jsi matka mých dětí, které tak skvěle vychováváš. Nosila jsi je pod svým srdcem a já jsem se bál. Bál jsem se, že někdo jiný vstoupí na mé místo, ačkoli je to také mé dítě. Mám skvělou ženu. Vím, kolik jsi toho prožila, když byly děti malé a já jsem byl v práci. Děkuji Ti, že sis mě vybrala za svého muže. Tvůj Karel
Mému tátovi
Tati, jak to říct? Je ve mně tolik otázek a tolik otazníků. Nedokážu pořád pochopit, proč jsi odešel, ale nezlobím se. Samozřejmě, že chci, aby jsi s mámou byl. Přeje si to každé dítě. Ale také si přeju, abys byl šťastný. Momenty, kdy jsem proplakala dny, vystřídaly dny nenávisti, zoufalství a nepochopení. Nyní jsem ve věku, v němž jsi byl Ty, když se to stalo. Řeším tu samou otázku a najednou Ti rozumím. Tati, odpouštím Ti a moc si přeju Tě zase vidět. Dáme pivo? Mám Tě ráda. Alena